Hana:
My dosedáme do parku, respektive na Střeleckém ostrově v Praze. Sedíme tady s naším dalším hostem, o kterém vím, že se jmenuje Helena. Vím, že se pohybuje v Africe, ale také v sociálních službách, respektive v sociálně-právní oblasti. A pozvala si ji Monika.
A proto se, Moniko, zeptám. Ty už se na tu moji otázku těšíš, že jo? Tak se zeptám: Proč Helenka? Proč tady vlastně je? V našem díle, který se stále věnuje tomu, že se ptáme lidí, co pro ně znamená „Do vlastních rukou“. Jak si to vysvětlují? Jak vnímají, co vzali do svých rukou? A jak jim v tom je? Proč Helena?
Monika:
Já jsem přijala naše pozvání, nebo respektive moje pozvání. Když jsme ale vymýšleli koncept toho pořadu, podcastu Do vlastních rukou, zamýšleli jsme se nad tím, koho si pozveme. A moc nám nešlo nikoho vymyslet.
Pak jsme si říkali, že si budeme postupně zvát lidi, kteří nás něčím zaujmou a jsou nám něčím inspirací. A tak nějak nikdy dopředu nevím, kdo mi do života přijde, kdo do něj vstoupí, kdo mě nějak vnitřně osloví a zarezonuje to se mnou. A já pak na to nějak reaguju.
A takhle bylo i naše setkání s tebou. Protože máme společnou – aspoň já si to tak dovolím říct – vášeň. A to je nejen život jako takový, ale vlastně sociální práce, podpora druhých lidí s nějakým různým druhem třeba postižení nebo jiného omezení, znevýhodnění. Takže sociální práce, láska k tanci, k životu, podpora ženství a Senegal, Afrika.
Je to taková směsice lahodného koktejlu, který mi opravdu lahodí.
Hana:
Takže to vlastně vůbec není potřeba vysvětlovat. Prostě je to tak. Je úplně jasné. A bylo by divné naopak vysvětlovat, proč bys tady nebyla.
No, Lenko, tak možná dáme právě slovo hostu. A my bychom rádi věděli, co tě napadne, když se řekne „Do vlastních rukou“. Co to teď pro tebe, dnešním dnem, znamená?
Helena:
„Do vlastních rukou“? Pro mě je to zodpovědnost. Vzít si život pěkně do rukou.
Ví, že se dějí události, které nemůžeme ovlivnit. Že jsou situace, do kterých spadneme zčista jasna. Ale určité procento toho, co nás v životě provází, můžeme ovlivňovat.
Tak „Do vlastních rukou“ je pro mě tohle. Vlastně nést tu zodpovědnost za sebe, za svůj život. Být tak uvolněná na to setkání s tím, co ovlivnit nemůžu.
Naštěstí věřím, že to, co ovlivnit nemůžu, jsou i dobré věci. Nejsou to jen špatné věci. A kreativita.
A já jsem vám chtěla, ženy, poděkovat. Děkuju za to, že se známe týden. Tak to je takový významný krok.
Monika:
Některé věci jdou velmi rychle.
Hana:
Jak ten tanec, že? Některý je pomalý a některý rychlý.
Když jsi mluvila o tom ovlivnění, tak na co si teď momentálně vzpomeneš? Co tě ovlivnilo právě k tomu, abys vnímala život tak, jak jsi ho teď trošku popsala? To jsou odpovědnosti?
Helena:
Co mě ovlivnilo? Možná nějaký vzor v rodině.
Vzpomínám svoji babičku, která byla dynamická dáma, užívající si života. Učila nás nebýt líní v hlavě. Učila nás vidět věci i jiným pohledem. Možná takovým artovým.
Hana:
Co to znamená?
Helena:
Vidět hezké věci. Mít čas se zastavit. A nekoukat na věci jenom jako na objekt. To už si možná zase bude část mě. Ale jako na příběh.
Vlastně pro mě bylo velmi zajímavé, když jsem si v páté třídě uvědomila, že jsem tady na tom světě. Díky tomu, že ti přede mnou měli štěstí, ale byli také schopní přežít. Taková mocná energie a síla. Určitý druh zodpovědnosti. Já jsem tady ten výsledek.
Ale neuměla jsem to. Samozřejmě jsem v životě udělala spoustu zajímavých zkušeností, kterým nebudu říkat chyby, protože by to zbytečně člověka blokovalo.
Hana:
Byly to kroky, ke kterým jsem se třeba někdy musela vrátit.
Helena:
Hodně se naučíš takovými zkušenostmi.
Hana:
Protože jsme moc neřekli těch praktických věcí, tak teď vlastně rozvineme to, co tě vedlo, kdo byl inspirací. Ale v jakých situacích, kde jsi stála v životě, co bylo pro tebe z toho profesního hlediska, ale i toho životního, takové důležité věci? Kde jsi působila a kde ty věci měly nějaký svůj odraz?
Helena:
Jako pro člověka a jako pro ženu je pro mě určující to, že jsem máma čtyř dětí. A také to, že jsem teď v nějakém věku, ve kterém jsem. Je mi nějakých 57 a kousek. A určitě je to období, do kterého jsem se vlastně trošku obávala vstoupit.
Pořád tady fungovaly určité předsudky k tomuto období, nebo určité vnímání ženství a žen. Podpora v tom, abychom se báli stárnutí, abychom pořád byli nějak naladění na tu konkurenceschopnost a pořád řešili nějaké detaily.
Tak jsem vstoupila do toho období.
A v tomhle období mě potkala Afrika. Krásně kolem 55 let, což jsou nějaké dva roky. Už jsem tam strávila přes rok z těch dvou let. A takové vnitřní zklidnění a napojení na tu svoji stabilní sílu.
Z profese jsem přecházela z korporátu. Dodělávala jsem si sociální práci ještě, když jsem pracovala v korporátu. Nejdřív na pozici asistentky generálního ředitele. Pak jsem hledala způsob, jak být blíž lidem.
Tak jsem dělala projekťáka v nadačním fondu, kde jsem spravovala super zaměstnanecký program. Jenže já jsem chtěla víc, chtěla jsem tomu víc rozumět. Tak jsem si dodělávala tu sociální práci.
Vstupovala jsem do neziskového prostředí s nějakým budžetem za sebou, protože tam to byl docela zajímavý hub. A hledala jsem si ty svoje klienty. Tam, kde mi to bude rezonovat.
Dostala jsem se k sociálně-právní ochraně dětí a jejich rodin. Dostala jsem se jak do té přímé práce v nezisku, tak i do ministerského týmu na podporu transformace.
A tam jsem zjistila, že když se nekoukáš na spis, když jsi byla zařazená jako metodička OSPOD a měla jsi učit OSPODy pracovat s nástrojem sociální práce, s vyhodnocením a IPODem, ale když opravdu nevidíš jen papír a vidíš situaci toho dítěte a vnímáš tam nějaký potenciál, tak i od toho stolu můžeš změnit situaci dítěte.
Právě tím, že s odborníky komunikuješ, nějak si kalibrujete pohled, tu lidskoprávní rovinu, tak se dají dít zázraky.
Hana:
Ale ve středu je to dítě, a ne ten papír.
Helena:
A ta naše realita je taková, že dítě, když se podíváš z pohledu toho systému, jak je teď nastavený, tak máš tam x různých dětí.
Je jedno dítě, ale nějak ho vnímáme my jako sociální práce. Nějak ho vnímají školství – je to žák. Nějak medicína – je to pacient.
A vlastně kde je ta shoda? A pořád je to jen jedno dítě.
Zatím jsou samozřejmě i finanční toky. Já se domnívám, že tady je cestou ta mezioborová spolupráce a ta shoda. A ta ochota nebojovat proti sobě resorty, upřednostnit to dítě a lidství.
A to dítě taky nevnímat zamrzlé, že teď je mu šest a navždy mu bude šest. To je budoucí dospělák, který, když ho nepodpoříme teď, když nepodpoříme i ty profíky, i tu rodinu, tak on s nějakou tou nevýhodou bude vstupovat do života a ponese si to celý život.
Být k nim laskavý. A to, že lidé selhávají, ano, je to tak. To dítě by nemělo být dlouhodobě obětí toho selhání. Když selžou nejbližší a my si to můžeme dovolit, máme spoustu odborníků, tak je podpořit.
Hana:
Vzpomínáš na něco právě z téhleté oblasti, na to, co ti zahřálo u srdce tím, že jsi tam dala do toho nějakou energii a tyto pohledy a potkala se s lidmi, kteří to viděli asi podobně?
Helena:
Ano, ano, ano. Mám velkou radost z konkrétních kazuistik, které se ke mně právě přes ten papír dostaly. Mám radost i z toho, že OSPODy – ne všechny, ale některé – byly ochotné spolupracovat, že chtěly pomoct, že cítily nějakou oporu a chtěly si ověřit, jestli jdou tím správným směrem.
A velké téma byly pro mě tehdy děti právě v institucionální péči a třeba dělení sourozenců. To je velké téma, o kterém se moc tady u nás neví – rozdělování sourozenců.
Hana:
V jakém smyslu? Že se na to nedbá?
Helena:
Vlastně jak vyhodnotit tu situaci, když třeba o jedno dítě je zájem do pěstounské péče a ono je navázané na sourozence. Když jsou to ty nejbližší osoby v životě a teď ten systém by je rozdělil, protože je pro jednoho a na jednoho.
Byla to silná kauza, kdy pětileté děvčátko mělo být rozdělené od staršího brášky. Pěstounská rodina chtěla jenom děvčátko a tomu bráškovi to neuměli ani říct dospělí, vysvětlit, proč ona jde a on nejde. Nebylo tam dobře ošetřené udržení vazby.
Tam se hodně do toho vstupuje právě z pohledu toho života. Nejde o to odškrtnout, že jedno dítě je teď v rodině, ale s ohledem na celý ten život.
A dokonce v této situaci ta pětiletá holčička tomu bráškovi vysvětlovala, proč nemůže jít, protože nemají tolik postýlek. Jak ty děti našly ten vlastní způsob a on se s tím smířil.
Tehdy se hodně podporoval OSPOD v tom, aby se dodržoval kontakt, aby se dobře nastavil i plán na straně obou dětí a udržení té vazby se stalo zásadní.
Hana:
To znamená, že nebyla společná, nebo nebyla další postel pro něho, ale to neznamená, že ten vztah se ruší. I když můžou žít ty jiné životy. Ale postýlka nebyla.
Helena:
To tě tak vede i nějakým citem? Já jsem nejstarší ze čtyř, sama mám ty čtyři děti a to sourozenectví je přece strašně důležité.
Nikdy pak třeba spolu nemluvíte, to je fuk, ale to ty tehdy nevíš. A ti dospělí jsou tady od toho, aby tu vazbu, pokud není spojená s nějakým závažným traumatem, udrželi.
A já jsem tam tehdy měla příběh přímo v rodině, protože moje tchýně je jedním z takových dětí, která byla ze čtyř sourozenců. To byly ještě padesátá a šedesátá léta.
A říká: „Já jsem věděla, že někoho mám. Mně bylo pět let, jsem na pískovišti, takhle vidím takový blonďatý hlavičky a já vím, že jsou to moji bráškové.“
A tehdy se to ještě tajilo, takže oni je vlastně odebrali, rozbili tu dětskou skupinu. Pak je jako dospělá hledala. Já jsem s ní dělala rozhovor, který jsme zveřejňovali.
Tehdy to vlastně skončilo takovými rozpaky, protože cítí to prázdno. Nejenom ze strany rodičů, ale i to hledání. Pořád tehdy byla utvrzovaná v tom, že má jenom nějaké pocity.
A to jsem na to psala taky vlastně tehdy do časopisu, že děti by na těžké věci neměly zůstávat samy.
A to je taky moment, který mě vedl k tomu, že se můžu víc zajímat o kulturu v regionu Casamance v jižním Senegalu. Protože jsem tam přijela jako žena nějaké energie. Žena, která už má dospělé děti. I jako ten profík.
A mě tam tehdy zaujala jedna věc. Ty rozhovory byly zajímavé všechny, ale taková ta filozofie toho, že při té komunitní výchově, tak jak to tam mají, oni nechtějí, aby se děti setkávaly s věcmi, které je můžou rozbít, protože jim berou šanci na dobrý život.
A mám tam x takových momentů, kdy jsem si říkala: Já jsem tady jako mezi kolegama. Já jsem tady mezi normálně…
Ne přes to tradiční vzdělání, ale tady je tolik takového pravdivého nebo opravdového mezi obyčejnými lidmi, kteří jsou vlastně tak naladění na druhé, protože bez těch vztahů by to tam nešlo.
Oni si nemají ty statusy, které uznáváme my. Jakože se můžeš chlubit těmi diplomy a to teď něco znamená, nebo jezdíš v tom autě.
Mám takovou vzpomínku, když mi ukazovali hlavní město. Přejížděli jsme z takových honosnějších, ale po africku vypadajících čtvrtí k těm prostým čtvrtím. A já jsem tam tehdy řekla, že tady asi bydlí chudší lidi.
A oni na to zareagovali:
„Chudší lidi? Jak to myslíš? Ty soudíš to, jestli je člověk bohatý nebo chudý podle materiálu. Ale to bohatství je v něčem jiném. O ten materiál můžeš přijít.“
To byly takové zajímavé momenty. Stejně tak jako… Možná někdy zkus méně přemýšlet jako terapeut, protože by se ti mohlo stát, že ztratíš rozlišení mezi tím, co je dobré a co je špatné.
Hana:
Zůstáváš na místě, ale ono to plyne. Tak jako náš rozhovor.
Já nad tím celou dobu přemýšlím, jak tě poslouchám. Že je to bezvadný host, že sis fakt vybrala dobře. A že je dobře, že Helenka je naším hostem i po týdnu, že se znáte, protože ty jsi to vzala do svých vlastních rukou.
I ten náš rozhovor – že jsi úplně krásná. A to právě není výtka, to vůbec ne. Jenom reflektuju, jak jsem se cítila. S tebou plynuji a plujuji po tom, co vyprávíš.
A já jsem přemýšlela, jak se dostat od sociálně-právní ochrany k té Africe. A ty jsi tam najednou byla. A plynula jsi. A bylo to krásné.
Myslím si, že je to úplně krásný host. A jestli toto je poslední díl našeho podcastu, tak je to úplně krásný host. Protože tak to hezky sedí tomu názvu „Do vlastních rukou“. A to plynutí.
A právě mě napadalo, jestli vlastně to, jak jsi o tom teď mluvila, že v té Africe ses potkávala s tím, že tam není nějaký status, nějaký diplom nebo právě nějaké označení. Ten je takový a ten je takový. Že tam spíš ty lidi berou tak, jak to je v ten okamžik.
A prostě to fakt jako plyne. A že to vlastně s tím koresponduje. Že to je takové nějaké to plynutí. A že to souvisí zase s tou tvojí další částí. A to je tanec.
Helena:
Děvčata, ženy, tanec. Je něco úžasnějšího pro nás?
Jak jsem říkala ještě před tím naším povídáním, já jsem si už z předškolního věku nesla nějakou indicii. My to pak zapomeneme, že ve škole máme takový různý život. A tou indicií byly děti a tanec.
A i když ten život byl napínavý, bohatý, takový opravdu… člověk se setkal sám se sebou, se svými možnostmi, tak ten tanec jsem si pořád nesla.
A v 52 letech jsem měla první individuální lekci, kdy jsem konečně ty děti jako velké…
Já říkám „teď konečně“, ale bylo to pro mě hrozně těžké období. Já jsem tam fakt fyzicky cítila bolest z toho, že ty moje děti odešly. Trvalo to tak i dva, tři roky.
Možná kdybych měla jedno, tak bych byla taková sportovnější, ale čtyři vás fakt naladí na to být máma, jít dozadu, být centrem života. A teď jako oni takhle ubývali, takhle jich ubývalo.
A já jsem si tak doplňovala. Dobrý, dobrý, ale pořád někdo doma byl a pak najednou nebyl.
A to je období, které já taky vnímám s velkým respektem. Zase každá jsme jedinečná, každá žijeme své životy, ale může zde být určité procento žen jako já, které to bolí.
Takový ten porod, ten sociální vstup si teda do toho svého života. Naštěstí nejsem moc invazivní matka, čímž jsem teda trpěla trošku víc. Možná kdybych víc dětem lezla do života, tak by to nebylo tak bolavé.
A dostala jsem se k tomu, co dál, co vlastně s tím životem, protože kolem padesátky to už fakt mega jasně víš, že ta polovina života je za tebou.
A teď co dáš do toho obsahu, aby ti to dávalo smysl, aby sis vlastně v tom nacházela sílu.
A já tam mám právě, jak jsem mluvila o té odpovědnosti, tak tam mám jistý akcent na to, že já vlastně bych ráda byla i vzorem nějakým pro svoje děti. Že jsem starší a že oni uvidí, jak já se vypořádávám s tím věkem, stárnutím, prostě s různými situacemi.
A nechtěla bych, aby se bály. Já prostě bych nechtěla, aby moje děti se bály života, aby se bály vystoupit z nějakého proudu, když si něco zavolá, a aby šly do toho risku, protože život máš jenom jeden.
A vlastně ty to můžeš vybalancovat. Jako to poznáš, jestli tamtudy ano, anebo jestli se řítíš proti zdi, tak máš ještě prostě čas udělat nějaký manévr.
Tak právě i s ohledem tady na to jsem začala tančit, i pro svoji dceru. Mám jednu dceru a tři syny, aby viděla, že nic není limitované věkem.
A to taky přináším jako dámám, se kterými pracuji právě přes tanec, přes pohyb.
Takže v 52 letech první indivka, dneska je mi 57. Jezdím s ženami na Korfu, na pobyty, mám vlastní lekce, pořádám workshopy a objevila jsem Afriku.
A Afriku jsem objevila vlastně přes ten… nebo ten impuls, proč tam jet, byl africký tanec, který jsem chtěla poznat jinak.
Jako vlastně: Jak je možné, že ti Afričané, i když mají nesnadné životy, jsou tak odolní?
Tak jsem přišla na to, že africká kultura vede do síly. Je tam hodně podpora těch ostatních, být dobře zasíťovaný vztahy.
A právě i ta kultura toho tance a rytmu.
Tam jsem si taky úplně fakt uvědomila, jak moc pohled sám na sebe determinuje to, do jakého kulturního, sociálně-společenského prostředí se narodíš.
A ona je ta kultura tak vzdálená, že mě je to tak jako „wow“. Tak takhle se dá cítit a vnímat život. Tohle jsem taky já.
Takové to poznání toho, že narodit se o pár tisíc kilometrů jinde a vnímala bych se třeba jinak. Že v tom je určité kouzlo, které osvobozuje od toho, že tohle je jediná varianta.
V Africe vnímám potenciál i pro své kolegy z pomáhajících profesí. A to bylo hned takové další, co jsem tam nacítila, protože říkám: No, o tom musím mluvit. O tom budu mluvit. O tom potřebuju říct, jak je důležité prožít něco s autentickou kulturou, přímo s těmi místními.
Protože my můžeme jít na různé přednášky, jsou úžasné knihy. Jenže když to prožiješ, a teď ti tam začnou skákat ty teorie, vlastně: Aha, tak to je tenhle autor. A teď si říkáš: Tam je to – život.
Že my tak jako kategorizujeme a tu lidskost profesionalizujeme. Dává to logiku v našem prostředí. Nicméně když jsem se vracela poprvé, tak mi nás bylo líto.
Tak jsem fakt přijížděla s otázkou, jestli můžeme být dostatečně lidští, když ta lidskost se z ní dělá profese.
A tak jsem měla takové emoce. Tam tehdy konkrétně probíhal nějaký workshop: „Tvoje dítě má silné emoce, jak na to?“ A tam jsem si říkala: Tak to jsme se mega vzdálili.
Protože třeba emoce, ty jsou tam velmi přirozenou součástí tebe. A iniciační rituály mladých s tím pracují.
Hana:
Jsou to součástí?
Helena:
Ano, ano.
Hana:
A tím, jak se sluníčko posunulo, mi připomnělo, že bude muset taky končit ten náš rozhovor a to plynutí.
A měla jsem zase… Tak jako jsem se nechala zase tebou opravdu vést a plynout. Říkala jsem si, že vlastně to, co děláš v tom svém životě, je to plynutí.
Ale že nezůstáváš v tom jednom proudu. Ty zkoušíš smočit nohy tuhle a potom dostáváš i náhled na to.
A třeba se zase vracíš do toho proudu, ale máš už nějakou další informaci, něco na tobě zůstane, a zase přestupuješ do toho proudu nějak jinak.
Ale to plynutí, že v obojím, se mi moc líbí.
Ale právě, jak jsem řekla, že už bude muset končit… To plynutí bude muset teď, alespoň pro teď, zastavit.
Helena:
Ano, ano, už se počíná.
Hana:
No, sluníčko nám to jasně dává najevo. Nejdřív jsem to cítila na sobě a potom jsem to viděla na tobě. Takže jsem si řekla, že už jsme v tom proudu taky. A že budeme muset to zastavit.
Moje otázka je, jestli v tuhle chvíli chceš něco doplnit tomu, co jsi říkala. Jestli tě teď napadá, že by tam ještě nějakou kapičku dodala.
Helena:
Ráda bych tam dodala kapičku toho, že seznamovat se s tak odlišnou kulturou neznamená, že bych si myslela, že je lepší nebo horší.
Já tam v ní mám obrovský potenciál proto se vzájemně vlastně obohatit.
A to je asi to, jak bych to ukončila. A ženy, hodně tančete, nebojte se toho.
Monika:
Ano, nebojme se toho.
Hana:
Kapičku, která dopadla a udělala tak.
Moni, máš teď něco, co bys chtěla to nějak ukončit? Nebo to necháš takhle taky plynout?
Monika:
Ne, já jsem moc ráda za to krásné ukončení nebo dokončení, které řekla Helča.
Já jsem moc ráda, já jsem si ten rozhovor tak nějak užívala. A dneska jsem i tak vědomě dávala prostor vám. Protože já jsem se tím vyprávěním vracela do Afriky a na ten kontinent a do kultury těch lidí ze Senegalu.
A já tam vnímám takový nějaký částečně i domov. Nějaká část, jak kdyby mé duše tam měla ten svůj domov. Takže pro mě to byl takový návrat jako domů.
Tak děkuji.
Helena:
Já děkuji.
Ještě vlastně, co mě navedlo na to… Já si tam ten druhý domov našla. Já už jsem tam koupila kus buše a s místními budujeme Art Point.
Místo, kde se budou setkávat lidé z různých kultur. A je otevřené pro všechny, kteří si budou chtít odpočinout. A zatančit a zabubnovat.
Helena:
Pro dnešek musíme skončit, ale mám takový pocit, že to nekončí a že ta naše cesta a to plynutí nás zase někdy spojí.
Tak byla bych moc ráda.
Moc krát děkuju, dámy.
Monika:
Děkujeme.
Hana:
Nashledanou.
