Hana:
Vítejte u dalšího dílu podcastu Do vlastních rukou, tentokrát z Prahy, z Národní rady osob se zdravotním postižením, s panem předsedou Krásou. My vždycky každý díl začínáme tím, že se ptám Moniky, proč zrovna ten host, se kterým natáčíme. Takže já teď předám slovo Monice, aby trošku uvedla, co bylo inspirací a proč vás oslovila.
Monika:
Tak děkuji, dobrý den. Moc děkuji, že jste přijal naše pozvání do podcastu Do vlastních rukou. Já jsem si pana Krásu pozvala úplně z toho důvodu, že si do rozhovorů zveme lidi, kteří jsou pro nás něčím inspirativní.
Vy jste pro mě velmi inspirativní tím, že jako člověk se zdravotním postižením podporujete, pomáháte a hájíte práva dalších lidí se zdravotním postižením. V tom jste pro mě opravdu velkou inspirací, protože se dnes a denně potkávám s lidmi v různých službách a v různých rolích. A právě tím je to pro mě velmi obohacující.
Proto jsem chtěla dát v našem podcastu prostor i vám, aby i ostatní, kteří nás sledují, měli možnost poznat a sdílet vaše myšlenky. Tak děkuji.
Václav Krása:
To nevím, jestli nějakou myšlenku budu mít.
Hana:
Já určitě věřím, že ano. Pane Kráso, jak byste se představil? Já jsem vás představila jako předsedu, ale to je asi málo. To je jen jedna z vašich rolí.
Václav Krása:
To je pravda, že je to jen jedna z rolí. Já jsem za život prošel různými rolemi. Od účetního přes ředitele domova důchodců, potom politika – docela významného, svého času – a pak jsem se vlastně zase vrátil do občanského sektoru. Tady už jsem neuvěřitelných 24 let předsedou Národní rady. Myslím si, že už jsem takový exponát, protože jsem tady nejdéle ze všech. Dokonce jsem i nejstarší z pracovníků, takže je to trošku až nenormální. Ale zatím to funguje.
Hana:
Ale zasloužilý teda. Co vás drží takhle dlouho v této roli?
Václav Krása:
To je něco v mojí povaze. Já jsem prostě přesvědčený o tom, že člověk má dělat, dokud neumře. A to chci splnit.
Včera jsem byl na home office a najednou jsem si připadal zbytečný. I když jsem pracoval, telefonoval a všechno dělal, tak jsem nebyl na pracovišti. Neslyšel jsem ten celkový ruch kolem sebe, nemohl jsem všechno sledovat, dávat další pokyny a podobně. A už jsem z toho byl vykolejený.
Je to něco zvláštního, co v sobě mám. A jsem rád, že to mám. Takovou vytrvalost. Protože v mém věku už se standardně nepracuje. Taky důchod pobírám, ale ještě k tomu beru plat.
Hana:
Takže vám to dává smysl. Když jste říkal, jak vás ta cesta vedla, zmínil jste, že jste začínal v domově důchodců. Takže hned po škole?
Václav Krása:
Ano, hned v osmnácti letech. Nastoupil jsem tam v době, kdy ještě existovaly umístěnky. Lidé se zdravotním postižením paradoxně měli jednu výhodu, i když se to může zdát jako nevýhoda. Byli jsme povinně umístěni do zaměstnání. Protože do nás stát investoval peníze tím, že jsme mohli studovat za určitých podmínek jako lidé se zdravotním postižením, tak zároveň řekl: „Tady budeš pracovat.“
A ukázalo se to jako výhoda. Dnes lidé se zdravotním postižením, kteří vystudují, zpravidla těžko shánějí zaměstnání. My jsme ho měli hned. A pak už jsme si ten život zařídili sami. Ale ten první krok jsme měli podstatně jednodušší. A tudíž jsme pak v životě docela uspěli.
Hana:
Ale zároveň vás to někam nasměrovalo. Bylo to ale to, co byste si sám zvolil?
Václav Krása:
Určitě ne. Víte, já vám to možná řeknu. Když jsem tam nastoupil, tak to byl domov, kde bydleli i zaměstnanci. Měl jsem k dispozici postel a židli. Bydlel jsem s nějakým pánem na pokoji, který tam pracoval už přede mnou. A ten si ten pokoj úplně uzurpoval. Mně zbyla jen postel a židle.
Dneska by takhle nikdo nezačínal. Ale tehdy byly spartánské podmínky. Protože jsem ještě něco nachodil a byl jsem poměrně pohyblivý, tak jsem to zvládal. A možná právě to člověku dává v životě smysl. Že pak už se všechno jen zlepšuje.
Dostal jsem vlastní pokoj a postupně se můj život zlepšoval. Samostatný byt, žena, děti – všechno tak, jak má být. Možná je to tím, že se člověk hned na začátku nesesype. Dneska se všechno sype hned. Tehdy byly podmínky tvrdé. Prostě řekli: „Ber, nebo máš smůlu.“
A já jsem bral.
Hana:
Co vám tehdy pomáhalo? Když se na to díváte zpětně, říkáte, že to byl krušný začátek, ale člověk měl naději, že bude lépe. Co vás drželo?
Václav Krása:
Nevím. Ono to tehdy ani nebylo nic mimořádného. Musíme si uvědomit, že mluvíme o roce 1970. To je tak dávno, že si to dnes už skoro nikdo neumí představit. Svět byl úplně jiný.
Vyšli jsme ze školy, kde jsme byli na internátu. Bylo nás tam 620. Pak jsme se rozprchli po celé republice a nemohli jsme se kontaktovat jinak než dopisy. To si dnes taky málokdo umí představit.
Než jsme se po škole poprvé sešli, trvalo to dlouho a všechno se domlouvalo dopisy. Dnes je všechno úplně jiné. Ale byli jsme odolní. Podstatně odolnější než dnes. Prostě jsme to tak nebrali. Bojovali jsme s tím.
Hana:
Takže z domova důchodců vás potom kroky vedly kam?
Václav Krása:
Ne, ne. V domově důchodců jsem byl 22 let. Tím, že pan ředitel poměrně brzy zemřel, tak mě pověřili vedením. Pořád hledali někoho nového. A vždycky, když někdo nastoupil, tak jsem ho vlastně „zničil“. On to neuměl, já jeho práci znal. Nic jsem mu neříkal, ale za chvíli to každý položil.
Navíc to bylo na malé vesnici, kde nikdo nechtěl být. Takže jsem vlastně asi deset let zastupoval. A když už to trvalo tak dlouho, přišli za mnou a řekli: „Hele, už nikoho hledat nebudeme. Dáme to tobě.“
Já jsem řekl: „Dobře, ale nepůjdu do strany.“ A oni odpověděli: „Nepůjdeš.“ To už bylo v roce 1987. To už byla přece jen jiná doba. Od té doby jsem byl oficiálně ředitelem, ale ve skutečnosti jsem to řídil už deset let předtím.
Hana:
Ale kde jste se to naučil?
Václav Krása:
Koukal jsem. Všechno je jen o praxi. Ten šéf byl dobrý. Sice byl komunista, ale byl to dobrý šéf. Nechal mě hodně samostatně pracovat. Měl svoje stranické povinnosti a říkal: „Hele, kdyby něco, tak to zařiď takhle.“
Byl vlastně normální. Takže jsem to postupně automaticky převzal. Věděl jsem, co mám dělat. Nebyl to problém. A myslím si, že jsem průměrně inteligentní člověk, takže jsem to zvládal.
Hana:
Takže 22 let v domově důchodců. A proč potom dál?
Václav Krása:
Pak přišla politika. Hned po roce 1989 jsem se začal angažovat nejprve na okresní úrovni. Byl jsem kooptovaný do okresního národního výboru jako nestraník a člověk znalý státní správy, což bylo důležité. Začal jsem tam dělat změny. Pak si mě všimli další politici.
Byl jsem deset let v Parlamentu. To byla doba mého politického poznávání, zjišťování, ale i konání. Bylo to zajímavé.
Hana:
Ta původní motivace byla ta revoluční doba?
Václav Krása:
Ano. Komunisty jsem opravdu neměl rád. Oni to o mně věděli. Ale nebyl jsem disident. Občas jsem se šel s kamarády na vozíku projít po Václaváku nebo jsme chodili na různé akce. Byl jsem součástí tehdejší společnosti.
Byla třeba iniciativa Společnost za veselejší současnost, kde byla Bára Štěpánová. Ale bál jsem se. Nejsem člověk, který by šel někam dopředu, stoupnul si a nechal na sebe stříkat vodní děla. Takový hrdina jsem nebyl. Takže jsem žádný disident nebyl. Ale komunisty jsem neměl rád. Proto pro mě bylo úplně přirozené, že jsem se hned zapojil do dění.
Přijel jsem tehdy do domova důchodců s mojí barevnou televizí a řekl jsem: „Je revoluce. Jdeme do toho.“ Všichni tam věděli, jaký mám názor. Nikdy jsem ho netajil. Byl jsem přímý člověk.
Hana:
Takže v politice jste byl jak dlouho?
Václav Krása:
Deset let.
Bylo tam nějaké rozčarování?
Václav Krása:
Trochu ano.
Hana:
A kdybyste dnes mohl dělat něco jinak než tehdy, bylo by to jiné?
Václav Krása:
Bylo.
Hana:
Co by bylo jinak?
Václav Krása:
Dnes o tom vím mnohem víc. My jsme tehdy nikdo nic nevěděli. Politikou jsme byli úplně nepolíbení. Takže všichni ti ostřílení, zkušení nebo – jak to říct slušně – vychytralí lidé se v tom prostředí uměli pohybovat mnohem lépe než my, kteří jsme tam šli skutečně s cílem něco udělat a zlepšit život lidí.
A to si myslím, že jsme tehdy neuměli docenit. To, co se potom dělo, ten rozprodej mnoha věcí a podobně, si myslím, že nebylo úplně dobře. Často se toho majetku zmocnili lidé, kteří to nemysleli dobře. Mysleli hlavně na sebe. Myslím si, že právě tyhle věci jsme tehdy nedokázali ohlídat, protože jsme v tom nebyli zkušení.
A samozřejmě různí kvaziobchodníci z ciziny nám radili. Ale radili nám špatně. Takhle to říkám, jak to je. Byli jsme tehdy naivní. A než jsme to pochopili, bylo skoro pozdě. Takže to bych dnes určitě dělal jinak.
Hana:
Protože byste už věděl, co ohlídat.
Václav Krása:
To je zákonité. Já jsem celý život žil na vesnici, pracoval v domově důchodců, a najednou mě posadili do Parlamentu a řekli: „A tady vládni.“ Rozumíte? To byla tréma. Tam jsem měl opravdu obrovskou trému. Najednou jsem přišel do světa, který jsem vůbec neznal. A bylo tam málo lidí, kteří se v tom opravdu vyznali.
Hana:
Když jsem se ptala na ta negativa, tak co ta pozitiva? Co jste tam naopak objevil? Našel jste tam lidi, kterých si dodnes vážíte?
Václav Krása:
Samozřejmě. Byli tam velmi chytří lidé. S některými komunikuji dodnes a dodnes si jich vážím. Nebudu nikoho jmenovat, nechci. Ale získal jsem tam obrovské množství kontaktů, které se mi dodnes hodí pro moji práci předsedy. V politice jsem pořád vnímaný jako člověk, který už do aktivní politiky vlastně nepatří. A díky tomu se mi spousta věcí vyjednává snáz.
Dokážu formulovat zákony i myšlenky tak, aby jim politici rozuměli. To všechno jsem se tam naučil. Naučil jsem se politické vztahy a dokonale se orientovat ve struktuře státní správy i samosprávy. To všechno jsem se naučil. A dnes bych řekl, že právě v tomhle jsem hodně dobrý. Ať se sám pochválím.
Hana:
To je správné. Já jsem se na to chtěla právě zeptat. Jak jste říkal, že vám práce předsedy Národní rady dává smysl – co vás vlastně přivedlo sem? Byla tam nějaká vize? Chtěl jste něco změnit?
Václav Krása:
To ani ne. Já jsem byl zvolen v roce 2002. Přede mnou byl předsedou pan Pavel Dušek a ten říkal: „Mně už to tady nevyhovuje. Zkusme to vyměnit. Já půjdu dělat něco jiného. Ty se na to hodíš. Máš kontakty, a ty Národní rada potřebuje. A máš větší ambice než já. Chceš věci posouvat dopředu.“ Tak jsme se takhle dohodli.
Lidé mě zvolili. V té době už jsem byl celostátně známou osobností. A je pravda, že když jsem přebíral Národní radu, měla pět zaměstnanců. Dnes jich má sto. Je to celostátní organizace, má profesionály v každém kraji, velkou poradenskou síť. Dnes je to poměrně velká organizace.
Hana:
A to byla ta vaše vize?
Václav Krása:
Ano. Říkal jsem si, že to musíme udělat podstatně větší. Nemůže se přece pět lidí scházet a říkat, že jsou Národní rada. Nakonec se nám opravdu podařilo vybudovat střechovou organizaci. Pak samozřejmě začalo vznikat také Evropské fórum zdravotně postižených, tedy evropská struktura. Byli jsme osloveni Evropskou unií, abychom se jako Národní rada připojili.
A i když mě Evropa v mnoha věcech štve – to říkám upřímně a řada věcí se mi nelíbí – tehdy to byla nutnost. Takže jsme se stali součástí evropské struktury a jsme její součástí dodnes.
Hana:
A v čem je to třeba těžké? Být součástí té evropské struktury?
Václav Krása:
Pro nás to těžké není. Spíš mi vadí některé věci, které Evropská unie dělá. O tom se ale nechci bavit.
Pro nás je výhodou, že je to informační fórum. Máme přístup do Evropského parlamentu. Samozřejmě i přes naše europoslance. Ale stejně je strašně těžké ovlivňovat evropské normy. Evropský parlament je totiž velmi specifická instituce. Ani nemá tolik pravomocí, protože spousta věcí se stejně rozhoduje v Evropské komisi.
Tohle všechno mě naučila politika. Znalost všech těch struktur. Znalost toho, kdo co dělá. A to je úplně klíčové. Když chcete s někým jednat nebo něco prosadit, musíte přesně vědět, na koho se obrátit a s kým jednat.
To je přesně ono. Proto si myslím, že má pořád smysl, že jsem ještě v čele organizace. Nebudu říkat, že jsem starý člověk, ale už jsem starší. To know-how, které mám, se totiž velmi těžko předává. To je ten problém. Nestačí znát jen organizační strukturu. Já znám obecně legislativu, znám zákonodárství, mám přehled o právních předpisech. To všechno mi dala politika.
A předat to všechno někomu jinému není jednoduché. To musíte zažít. Ti lidé vás musí znát. Když jdu za politikem, on mě zná. A to je úplně jiná situace. Ví, s kým jedná. Tohle je prostě něco, co se přenáší velmi těžko.
Lidé mi často říkají: „Najdi si už někoho za sebe.“ Jenže je to velmi těžké. To by musel být další politik, který by to chtěl dělat.
Hana:
A takový zatím není?
Václav Krása:
My požadujeme, aby to byl člověk se zdravotním postižením. Protože pořád říkáme, že o sobě rozhodujeme sami. Měl by to být člověk, který skutečně žije život se zdravotním postižením. Ví, co to znamená žít v této společnosti, jaké překážky máme a s čím se potýkáme. A takový člověk zatím není.
Bylo několik poslanců se zdravotním postižením, ale buď o to neměli zájem, nebo pro to neměli vlohy. K tomu totiž musíte mít i manažerské schopnosti. Řídit takhle velkou organizaci už není vůbec jednoduché. Musíte mít cit pro vedení lidí, umět řešit konflikty mezi zaměstnanci i situace, kdy někdo neplní své povinnosti tak, jak má.
A k tomu ještě musíte shánět peníze. Strašně moc peněz. Máte obrovskou odpovědnost za lidi, kteří u vás pracují. A zároveň musíte zajistit, aby měli z čeho dostat výplatu. Stát nás totiž finančně hodně omezil. Dnes je to hlavně o sponzorech.
A to je z velké části na mně. Musím umět sponzory oslovit. Někdo mi sice dá tip, ale ten sponzor chce jednat se mnou. Chce vidět pana Krásu, který všude tak trochu „zlobí“. Prostě jsem se stal určitou osobností. To vím.
Někdy je to příjemné, někdy nepříjemné. Nepříjemné je, když někam přijdete a lidé se za vámi otáčejí. Příjemné je, když někdo přijde a řekne: „Pojďte, můžu se s vámi vyfotit?“ To se mi stává. Nebo chtějí podpis. To je příjemné. Popularita s sebou prostě něco nese. Ale já to nijak zvlášť neprožívám. Beru to tak, jak to je. Patří to už dlouho k mému životu.
Hana:
Když vás tak poslouchám, mám pocit, že opravdu všechno berete tak, jak přichází. Ale přece jen – někde musíte dobíjet baterky. Je něco, co vás povzbudí nebo nabije energií?
Václav Krása:
Je to asi opravdu ve mně. Je to zvláštní. Někdy si říkám, čím jsem si to zasloužil. Musím zaklepat, že jsem i v tomhle věku pořád poměrně zdravý. Teď mě sice chytila nějaká viróza, jak je asi slyšet na hlase. Ale jinak musím říct, že jsem v pořádku. Chodím na pravidelné prohlídky a všechno je dobré. Nemám ani cukrovku, nic podobného. Takže někdy jsem tím sám překvapený.
A přitom se nijak zvlášť nešetřím. Mám rád dobré jídlo. Že bych držel nějakou dietu, to opravdu není nic pro mě.
Hana:
Jak vás poslouchám, tak mi z toho vychází, že jste člověk se zdravou mírou. Bez extrémů.
Václav Krása:
Ano, bez extrémů. Myslím si, že člověk se může zamýšlet sám nad sebou, ale nesmí se v sobě pořád „rejpat“. Já se v sobě nerejpu. To je hezké. To je hezký podtitul.
Rozumíte, já mám nějakou práci. Jsem tady v nějaké roli a chci ji dělat dobře. Samozřejmě je to moje profese. Mám rád, když všechno funguje a když věci jsou tak, jak mají být. Ale abych se pořád pitval v sobě, jestli tohle nebo tamto…
Možná je to povrchní, možná ne. Jen si myslím, že se dnes lidé v sobě až příliš vrtají. Moc o sobě přemýšlejí. A myslím si, že ani to není úplně dobře. Samozřejmě když udělám něco špatně, tak se zastydím. To je logické, normální a lidské. A když je potřeba, najdu v sobě sílu se omluvit. Což je někdy to nejtěžší.
Ale nemá smysl dělat z každé věci velké drama. Dnes má každý psychologa nebo psychiatra. Já jsem nic takového nikdy nepotřeboval. Myslím si, že když člověk bere věci střízlivě a normálně, tak jde normálně i život. Dneska jsem třeba náhodou upadl. A co?
Neměl jsem důvod to nějak řešit. Stalo se. Někdo mi pomohl a šel jsem dál.
Hana:
Takže to, co můžete ovlivnit a vzít do vlastních rukou, to děláte. A to, co už ovlivnit nemůžete, necháváte být.
Václav Krása:
Ano. Já jsem takový „psavec“. Občas napíšu něco o tom, co se mi nelíbí. Píšu to proto, že to chci vyjádřit. Nedělám tím žádnou revoluci. Prostě chci říct svůj názor. Kdo chce, ať si to přečte. Kdo nechce, ať to nečte. Někdy lidé nadávají, někdy chválí. To je v životě normální. Žena mi někdy říká: „Nech to být, nestarej se o to.“
Ale když mám potřebu něco vyjádřit, tak to udělám. Pak už nad tím ale nepřemýšlím do hloubky. To si zase myslím, že je zbytečné.
Monika:
Mě by zajímalo, pane Kráso…
Václav Krása:
To jsem se nějak rozkecal.
Monika:
Ne, naopak. Bylo to velmi poutavé. Mě by zajímalo, jak vidíte vývoj sociálních služeb. Dnešní doba je jiná a vy máte bohaté zkušenosti. Kam se podle vás sociální služby ubírají?
Václav Krása:
To je těžká otázka. Sociální služby budou vždycky závislé na penězích. To je zákonité. Když bude málo peněz, budou mizerné služby. Podle mého názoru se dnes společnost natolik militarizuje, že na všechny ostatní oblasti bude spíš méně a méně prostředků.
To považuji za základní problém současnosti. Musím říct, že jsem nikdy nepředpokládal, že ve dvacátých letech 21. století se celý svět vydá tímto směrem. Vůbec mě to nenapadlo. Ale někdy od let 2010 až 2015 je ten trend zřejmý.
A je čím dál silnější. To všichni vidíme. A právě proto se obávám, že bude peněz stále méně. Samozřejmě je možné se dál zadlužovat. Česká republika má ve srovnání s jinými zeměmi ještě relativně nízký dluh, takže určitý prostor existuje. Ale to není cesta ven. Ta cesta je podle mě úplně jiná.
Vrátit společnosti vědomí, že rodina je základ. A že rodina bez dětí není rodinou. To je podle mě ten skutečný základ. Protože vždycky to nakonec bude tak, že o staré a nemocné se budou starat jejich děti a vnuci. Když nebudou, kdo se o ně postará?
Já mám také děti. A přál bych si, aby i ony měly děti. Moje děti mi dnes pomáhají. Jsou ke mně velmi vstřícné. Ale kdyby neměly děti, kdo se jednou postará o ně? Tohle si podle mě lidé dostatečně neuvědomují. A právě toho se obávám.
Nikdy nebude tolik peněz, aby bylo možné každému člověku zaplatit profesionální péči. Nikdy. To garantuji. A ani nebude dost lidí, kteří by tu práci vykonávali. Aby člověk získal pracovníky do pečujících profesí, musel by je výrazně přeplatit.
A to nikdy nebude možné. Proto bude vždycky platit, že velkou část péče musí zajišťovat rodina. Představa, že tomu jednou bude jinak, je podle mě mylná. Mimochodem, ještě před sto lety bylo úplně běžné, že se rodina starala o staré i nemocné až do jejich smrti.
Představa, že je to povinnost státu, je poměrně nová. A podle mě chybná. Je to především povinnost rodiny. Samozřejmě chápu, že dnes oba partneři pracují, aby rodina dosáhla na určitý životní standard. Na ten jsme si všichni zvykli.
Já také. Žiju poměrně dobře a netrpím nouzí. Ale přesto si myslím, že rodina musí nést část odpovědnosti. Stát může poskytovat služby a pomoc. Ale nemůže převzít péči na celý den, celý měsíc a celý rok. To prostě nejde.
Proto dlouhodobě prosazuji – a doufám, že to ministerstvo jednou přijme – aby při pobytových službách existovala určitá spoluúčast rodiny, samozřejmě pokud na to její finanční situace stačí. Málokdo ví, že i za minulého režimu taková spoluúčast existovala.
Když jsem pracoval v domově důchodců, lidé tehdy platili 120 korun měsíčně. Na tehdejší dobu to bylo asi osm procent mzdy. V dnešních poměrech by to odpovídalo přibližně čtyřem tisícům korun. Na to už se úplně zapomnělo. Dnes, když něco podobného někdo z politiků navrhne, všichni se pohoršují. Přitom stačí otevřít občanský zákoník.
Rodiče mají povinnosti vůči dětem. Ale stejně tak děti vůči rodičům. Na to se dnes příliš neupozorňuje. Přitom je to pravda. Odpovědnost je oboustranná. Je potřeba s tím pracovat a přestat předstírat, že stát má povinnost postarat se úplně o všechny staré, nemocné nebo lidi se zdravotním postižením.
Stát má pomáhat. A já jsem pro. Ale měl by tu odpovědnost sdílet s rodinou. Ne ji převzít celou. Podle mě je to jeden z klíčových problémů sociálních služeb. Dokud tohle nepochopíme, nikam se neposuneme.
Hana:
Přijde mi, že se pomalu blížíme ke konci našeho rozhovoru. A mám pocit, že jste se krásně vrátil k tomu, o čem je náš podcast Do vlastních rukou. Že i rodiny by měly vzít část odpovědnosti do svých rukou, protože stát nemůže udělat všechno.
Když už jsme u závěru – napadá vás ještě něco, co byste chtěl zmínit? Něco, co dnes nezaznělo a považujete to za důležité?
Václav Krása:
Myslím si, že stát by měl udělat maximum pro to, aby zaměstnával lidi se zdravotním postižením. Ale ne jen v chráněných dílnách. Normálně mezi ostatními lidmi. Práce člověka zapojuje do společnosti. Naučí se nové věci, získá nové kontakty a nové příležitosti.
A může potkat i životního partnera. Moje žena je úplně zdravá. Je o dost mladší než já. Poznali jsme se náhodou. Tehdy jsem už byl známý a měl jsem určité postavení. Zakoukali jsme se do sebe. A zůstala se mnou. Jsme spolu už více než třicet let. Takže i tohle je důležité. Ten kontakt s ostatními lidmi.
A druhá věc je podpora rodin. Musíme udělat maximum pro to, aby rodiny mohly pečovat o své blízké. Například jim umožnit částečný pracovní úvazek a část péče převzít prostřednictvím služeb. Aby mohli část dne pracovat a část dne pečovat. To považuji za klíčové.
Pomáhat rodinám tak, aby všechno neleželo jen na státu. Stát prostě nebude mít peníze na výstavbu dalších domovů pro seniory, domovů pro lidi se zdravotním postižením nebo zařízení pro lidi s Alzheimerovou nemocí.
To prostě finančně nejde. Existují na to i studie a výpočty. Proto je potřeba rozdělit odpovědnost mezi stát a rodinu. To jsou podle mě dvě klíčové věci ve vztahu k lidem se zdravotním postižením i k seniorům. Práce. A podpora rodiny.
Mimochodem, i u seniorů mi připadá, že se málo podporuje jejich zaměstnávání. Já říkám: seniorům klidně dejte vyšší důchod. A u lidí se zdravotním postižením udělejte třeba to, že zaměstnavatel nebude platit sociální pojištění.
Někdo řekne, že tím vznikne díra v rozpočtu. Já říkám, že nevznikne. Ten zaměstnaný člověk to státu vrátí na jiných daních. Jen to někdo nechce spočítat. Podle mě bychom měli dělat odvážnější kroky. Říkám to politikům pořád. Je potřeba s tím opravdu pohnout. Lidé se zdravotním postižením jsou totiž úplně normální lidé.
Jsou někdy líní. Také chtějí vydělat peníze co nejsnáze. Nejsou jiní. Vzpomínám si, že v Parlamentu jednou někdo řekl, že lidé se zdravotním postižením jsou lepší než ostatní. A já jsem vystoupil a řekl jsem, že to není pravda. Vždyť ani nevíte, jaký jsem. Možná kdybych byl zdravý, byl bych třeba zločinec.
To, že mám zdravotní postižení, ze mě lepšího člověka nedělá. Máme stejné uvažování, stejné sklony. Zdravotní handicap z člověka lepšího člověka neudělá. To je podle mě omyl. Já jsem onemocněl v osmi měsících. Nevím, jaké to je být zdravý. Ale vím, že jsem stejný jako ostatní. Mám svoje přednosti. A mám i svoje slabiny. A tak je potřeba se na to dívat.
Hana:
Děkujeme za rozhovor, za vaše myšlenky i za vaše dlouholeté nasazení. Děkujeme vám moc.
Václav Krása:
Já děkuju. Přeji vám krásné Velikonoce. Ať vás chlapci pomladí.
Monika:
Na to se moc těšíme. Děkujeme.
