Hana:
Začínáme další díl podcastu Do vlastních rukou a máme tady dalšího hosta. Otázka je nejdřív na tebe, Moni. Řekni mi, proč zrovna Janča Žáčková je tady s námi. Proč jsi vybrala zrovna ji? Představ nám ji.
Monika:
Představím. Já představím Janču tak, jak ji já vidím a vnímám a jak jsem měla možnost ji poznat. Já ty podcasty natáčím, nebo vlastně my společně v týmu podcasty natáčíme, abychom i dalším lidem ukázali velmi inspirativní lidi, kteří nás něčím oslovili. A tím, že při své práci potkávám spoustu lidí, tak jsou tací, kteří ve mně velmi silně zanechají stopu a tak jako vnitřně zarezonují.
A já, když jsem tě, Janí, uviděla poprvé, tak ty jsi byla jednou z nich. Já jsem měla pocit, když jsem se s tebou potkala, že se vlastně známe. Že tě vlastně jenom vidím. My jsme se, jestli si dobře vzpomínám, poprvé uviděli na jedné akci v rámci jiného projektu, na takovém festivalu, který jsme pořádali. A ty jsi byla tak spontánní, ale zároveň taková hluboká svými myšlenkami, že jsem si řekla: to je něco fantastického.
Velmi kreativní, spontánní, inspirativní žena. Takže proto, tímhle jsi mě oslovila – tím, jaká jsi. No a samozřejmě i ten životní příběh, který se s tebou nese, pro mě byl velmi krásný, protože mně přijde fascinující to, že člověk dokáže vystoupit z nějakého zaběhnutého systému a osvobodit se. Osvobodit se a začít tvořit život podle svého. Tak tímhle vším jsi mě oslovila. Proto jsem si tě pozvala a děkuji, že jsi přijala naše pozvání.
Jana:
Já vám taky děkuji za pozvání.
Hana:
Když jsi takhle poslouchala Moniku a to, co ji vedlo k tomu, abychom tě pozvali, tak co bys řekla, že bylo to důležité? Co tě napadalo, když mluvila o tom životním příběhu? Co bys doplnila nebo opravila?
Jana:
Monča mě tak hezky, vzletně popsala, že jsem byla autentická a přitom hlubokomyslná, ale to mám pocit, že máš taky. Ale byla to situace, kdy jsem se nějak ohradila proti stigmatizujícímu jazyku a veřejně jsem začala bránit práva lidí, kteří se vyrovnávají – ať už se zkušeností s duševním onemocněním, nebo s nějakým handicapem. Je potřeba změna zejména na systémové úrovni, aby se o těchto lidech mluvilo s respektem.
A teď máme spolu kurz respektující jazyk. Ale asi jo… přemýšlím, nakolik to bylo moje vystoupení z nějakého zaběhnutého vlastního kola. Když si to vezmu na sebe, z čeho bylo nejtěžší vystoupit, bylo vlastně vystoupit sama ze sebe.
Když jsem zmínila ten stigmatizující jazyk, tak se se mnou dost dlouho táhla nějaká sebestigmatizace, self-stigma. Že jsem se ztotožnila s tím, že jsem diagnostikovaná a že nebudu schopná dávat životu smysl, ani v systému, ani skrze nějaké hodnoty. Tohle byla asi ta nejtěžší práce. A pak už se to na sebe začalo nabalovat samo.
Hana:
A když si to představíme v čase – kdy to bylo? Kdy se tohle uskutečnilo, kdy se ti to povedlo? Kdy sis řekla: tak a teď jedu na té své vlně a vzala jsem to do vlastních rukou?
Jana:
Teď je to asi sedm let, kdy jsem byla naposledy hospitalizovaná v psychiatrické nemocnici v Kroměříži. A už to pro mě bylo takové… Já jsem zase cítila, že takhle už ne. Že už v nemocnici nikdy neskončím.
A nějak jsem se vnitřně dost silně rozhodla, že odjedu do zahraničí, že se zbavím té nálepky tady v této společnosti a že začnu úplně od začátku někde jinde. Takže jsem v tu chvíli asi tři měsíce levitovala mezi svými přáteli, spala jsem někde na podlaze v kuchyni a tak. Ale byla jsem strašně rozhodnutá, že to fakt vezmu do svých rukou.
A nějakým zázrakem mě vybrali na jednu pozici do Athén. Odjela jsem do Řecka a tam už se to pak začalo všechno nabalovat samo. Tam jsem se doslova vyblbla u moře s lidmi a nějak jsem se tam i uklidnila. Byly tam totiž tak silné příběhy třeba mých kolegů v práci, že se člověk jakoby zmírní i v tom, že ten tlak poleví a že člověk není tolik ponořený ve své hlavě, v tom „jak se mi to mohlo stát“. Tak asi tak.
Hana:
A co ti dávalo sílu? Co ti dává sílu pořád?
Jana:
No, to je otázka taková… já vlastně nevím, jak na ni odpovědět. Jedna věc je, jak bych odpověděla jako pracovník někde, když třeba přednáším svůj příběh zotavení nebo lektoruji nějaké programy. Tam mluvím o zotavení, o naději, o smysluplných životních rolích a tak. A to můžeme znát teoreticky jako fráze, že jo.
Ale ta naděje byla u mě spíš otočená jinak. Já jsem prostě nějak věřila, že tohle ještě není ono. Asi ta víra. A zejména v mém životním příběhu – nějakých dvanáct let zpátky, při té první atace – jsem to měla hodně spojené s nějakým spirituálním spojením. A od té doby nějakou víru mám. Nějakou spirituální rovinu, nějaké věci, které nás přesahují.
A v těch Athénách, když se člověk dívá na to moře, které je nekonečné, a vidí za ten horizont, vlastně ho ani nevidí… a já jsem tam chodila v noci plavat. A jako kdybych… já jsem se tam brutálně vyvztekala v tom moři. Všechno jsem to tam pustila, i ty slzy, do toho slaného moře. A člověk se začne tak nějak uzdravovat sám od sebe.
Nevím, jestli jsem úplně odpověděla.
Hana:
Možná bych měla říct, že jsem se tak poeticky úplně ztotožnila s tím mořem a těmi vlnami, jak to odnáší, a vlastně to nechat plynout. Ale je to těžké – nechat to plynout. Ten tlak, to velikánské napětí. A tak mě napadá možná opačná otázka: co ti naopak přináší ty překážky? Co ti brání tomu, aby to bylo pořád tak hezké, jako na té vlně? Nebo žádné překážky nejsou?
Jana:
Přemýšlím.
Jakmile se člověk vymaní ze systému a začne to řešit po vlastní ose, tak si myslím, že to pak jde po malých krůčcích ruku v ruce. A začne se dařit – i ve vztazích, i v pracovních pozicích a takových věcech. A ty překážky… já si myslím, že je to pořád to, o čem jsem mluvila – vystoupit z vlastní hlavy.
Jsou to nějaké naše vzorce, věci, které si člověk nese od narození, možná i mezigeneračně, nevím. A tohle je podle mě ta největší překážka – vlastní hlava.
Takové to: zasloužím si vůbec takový úspěch? Nebo když někdo přijde s nějakou lichotkou – „to se ti povedlo“ a tak – a já jsem ještě v napětí. Někdy nedokážu tyhle věci přijímat. Ale učím se s tím pracovat v rámci terapie a tak.
Hana:
Takže bys řekla, že o tobě opravdu platí, že jsi to vzala do vlastních rukou? Asi jo. Často slyším, že kdybych byla k sobě laskavá, že laskavost a soucit… ale že jsem vlastně hodně houževnatá. Mně už se tolikrát snažilo něco zlomit, že člověk si padne na dno a pak se zase odrazí.
A čím víc člověk vstane z toho dna, tím víc je pak ten proutek nezlomný. Že už ho nic moc nezastraší, nezlomí. Takže když se teď děly nějaké věci, jako byl covid a tak, a společnost se hroutila, tak jsem si říkala: tohle je v pohodě. Pro mě to bylo úplně lážo plážo oproti samotkám, kazajkám a tak.
Hana:
Když Monika mluvila o tom, proč tě pozvala, použila slovo inspirující. Tak co je pro tebe inspirující?
Jana:
Ty jo… teď mě napadá, že asi lidé, kteří to nevzdali. A kteří to vzali do vlastních rukou. Ale teď si hodně pomůžu.
Měli jsme teď v srpnu premiéru Jan Amos Komenský – Labyrint světa a ráj srdce, což jsme dělali jako integrační divadlo. To je můj divadelní soubor Horká jehla. A Jan Amos Komenský je pro mě jedna z těch osobností, která to za celý svůj život nikdy nevzdala. Ať se mu dělo cokoliv – musel žít v exilu, kolikrát přišel o rodinu, spálili mu celé dílo, dneska bychom řekli, že nemohl zálohovat na cloudu a takové věci.
To byla jedna z osobností, kterou jsem poslední tři roky hodně studovala. A hodně jsem se s ním ztotožňovala, protože on žil to zatracení vlastně neustále. Takže třeba tohle je pro mě teď hodně konkrétní inspirace.
Hana:
Co jsi tam vypozorovala, co ho posilovalo?
Jana:
Myslím si, že to byla víra. Vrátím ti to zpátky – ale já mám pocit, že to byla přesně ta víra. A hlavně víra v lidstvo.
Mám pocit, že i bez současné psychologie byl hodně laskavý k lidem a citlivý. To, co se dneska zavádí třeba v rámci krizové intervence nebo terapie – laskavost, všímavost, nehodnotit – tak mám pocit, že on to měl s lidmi přirozeně. Kamkoliv šel vyjednávat, pořád věřil, že to půjde. A dokázal pochopit i ty stínné stránky v nás.
Ta náprava věcí lidských – to tam všechno je. Ta víra.
Hana:
A není to jednostranné, není to o tom, že všechno je dobré. Jsou tam i věci, které musíme zpracovávat.
Ještě nějaká inspirace? Někdo z aktuální doby?
Jana:
Asi hodně čerpám z přátelství a z lidí, se kterými spolupracuji. Pracuji hodně mezioborově – někde jsem peer, někde režíruju. A mám kolem sebe teď samé nezlomné lidi.
Jsem obklopená lidmi, kde každý má svůj jedinečný, specifický příběh. A tím se hodně navzájem motivujeme. Jeden z mých blízkých kamarádů, Daniel, který je na vozíku a je jeden z mých hlavních herců, to taky nevzdává.
Mohla bych jmenovat spoustu lidí.
Hana:
Inspirace je na každém kroku.
Monika:
Já tě tak poslouchám a říkám si, že v mnohém jsme si hodně podobné. Když mluvíš o tom silném vnitřním rozhodnutí, tak to mám hodně podobně. Když se opravdu vnitřně rozhodnu a ten impuls je silný, tak mě to rozhodnutí a víra – víra v něco, co nás přesahuje, ale i víra a důvěra v sebe – nese dál.
Je to tak pevné, že pak prostě jdu. A jediné překážky, které jsou, jsou v mojí hlavě. A to je vlastně krásné, protože když si tohle zvědomíš, tak tě pak zvenku nemůže moc kdo vykolejit. Víš, že to máš ve svých rukou.
Máš víru v sebe, máš něco, co tě přesahuje, a ty kulisy venku… no tak ty se můžou měnit.
Jana:
Vždycky můžeš odejít. Já jsem třeba loni dala výpověď všude, kde jsem pracovala, a odešla jsem do Santiaga de Compostela.
Jedna věc je si stěžovat na systém. A mám pocit, že antropologicky jsme my Češi takoví, že jsme historicky byli pořád pod tlakem – někdo nás okupoval, někdo s námi nějak zacházel – a jsme zvyklí to komentovat. Ale to je moje domněnka. Spíš jde o to přestat si stěžovat.
Vím, že je to proces. Dovolit si říct: jo, tohle mi ublížilo. Ale nebýt pořád v tom ukazování prstem, v nálepkování, ve stigmatech. Pokud se mi něco nelíbí, tak to jdu změnit. A pokud to nejde změnit tam, tak půjdu jinam a budu to měnit odjinud.
Můžu měnit jen věci, které můžu ovlivnit já. Tady bych navázala třeba na stoicismus – co ovlivnit můžu, ovlivním. A co ne, jako systém, byrokracii, korporáty… tak tam prostě nebudu. A budu si řešit ten svůj malý píseček.
Hana:
Tak co budeš ovlivňovat dál? Jaké kroky tě čekají?
Jana:
Teď je toho hodně. Loni jsem ještě asi půl roku byla na úřadu práce, ale už tam jsem byla rozhodnutá, že začnu podnikat, že půjdu na osvč. A to se teď poslední čtyři měsíce začalo dařit.
Teď mě čeká hodně výzev. Třeba mě nedávno překvapila pozvánka do Káznice. Nevím, kdy se tenhle pořad odvysílá, ale ozvali se mi, abych přispěla do diskuze o tom, jak fungují teatroterapeutické a dramaterapeutické prvky v rámci divadla. To mě hodně potěšilo, protože káznice je moje alma mater tady v Brně.
Teď jsem akreditovala nějaké kurzy – MPSV a tak – a ono se to všechno začne nabalovat. Plus máme velký plán s ateliérem KreAt, což je výtvarný ateliér pro lidi s handicapem. Chceme se pustit do destigmatizačních akcí pro veřejnost. A nejenom kolem duševního onemocnění, ale i duálních diagnóz, závislostí a dalších témat.
Já si to představuju jako jeden velký balvan, který se dává do pohybu. Nedá se to dělat separátně.
Hana:
Není jedna cesta, je jich víc a jsou různě propletené. Když jsi mluvila o divadle a ateliéru KreAt, co tě vlastně přivedlo k umění? Je to odjakživa?
Jana:
Odjakživa byly hodně knížky, asi od šesti let. Hodně jsem ale sportovala, zhruba do patnácti. Jenže jsem si pořád lámala nohy, ruce, a nakonec mi řekli, že ten sport pro mě není úplně vhodný. Tak jsem začala hledat, co můžu dělat, kde si nezlomím ruku nebo nohu – a to bylo divadlo.
Začala jsem chodit do dramaťáku a pak jsem vystudovala divadelní vědu na Masarykově univerzitě. A umění… nevím, jak teď přesně použít jazyk, ale já jsem si vždycky připadala trochu „jinde“. A umění mi dávalo odpovědi podobně jako psychologie.
Princip literatury – že čteš příběhy – ti taky pomáhá, aby tě nesemlel ten tvůj vlastní příběh. Vidíš, kolik se toho děje, a nejsi v tom sám. Kolik hrdinů si v literatuře a umění bere život do vlastních rukou.
Hana:
Takže nejen divadlo, ale i výtvarná tvorba?
Jana:
Tady bych udělala pár kroků zpět – já sama netvořím. Spíš art brut, neškolené, syrové umění – ale já nejsem výtvarnice. Já jsem spíš organizační typ. Dělám dramaturgii, koncepci, kurátorství. Stála jsem třeba za loňskou výstavou – teď budou Dny duševního zdraví a ve spolupráci s Prahem Jižní Morava, ateliérem KreAt a Psychiatrickou nemocnicí Černovice jsme udělali výstavu klientů. Takže já jsem spíš ten, kdo to komunikuje, propojuje.
Hana:
Takže tě oslovuje nejen divadlo, ale i výtvarno.
Jana:
Ano. Mám teď dvě výborné kamarádky výtvarnice, se kterými i podnikáme. Jsou mi blízké, jsou introvertnější, hodně deep talky. Je mi s výtvarníky dobře, protože jdou hodně do hloubky. Přebíhá energie.
Monika:
Když tě poslouchám, Jančo, tak si uvědomuju, že já taky ráda píšu, tančím, zpívám, maluju…
A mám pocit, že když se člověk spojí sám se sebou a opravdu se zvnitřní, tak to všechno jde skrze něj. Že nad tím vlastně nepřemýšlím, vypnu hlavu. A pro mě je umění hodně terapeutické.
Najednou skrze mě něco jde – ať už automatické psaní, které mám ráda, nebo si jen tak někde začnu tancovat. A to je něco, u čeho se nádherně uvolním, vypnu hlavu. A právě v tomhle uvolněném procesu přichází inspirace, ale i ta vnitřní víra.
Když tě poslouchám, říkám si, jak je vlastně krásné, že je to forma nějaké vnitřní terapie. Že nehledám zdroje venku, ale posiluju ty svoje vnitřní zdroje, to, co skrze mě jde.
Jana:
Zároveň ale vím, že potřebuji i zdroje zvenku – lidi, důvěru, mezioborovost toho všeho, co dělám. Bez toho by to asi taky nešlo. Ale souhlasím s tím, že je to flow. Ve chvíli, kdy člověk přestane jednat v očekávání, co si budou myslet druzí… pro mě už je to téma, které je vlastně pryč. Je pro mě přirozené být v souladu sama se sebou a jednat podle svých hodnot.
Když se ale ohlédnu zpátky – sebestigma, stigma, třikrát hospitalizovaná v psychiatrické nemocnici – je strašně těžké se zbavit očekávání. Cizích, ale i vlastních. A pak se to najednou pustí a člověk ví, co má dělat. Nebo nad tím už ani nepřemýšlí.
Přesně – když mi bylo dvacet, nikdy bych nešla dělat něco výtvarného. Vůbec. A dneska to vůbec neřeším. Mezioborovost, umění… a nejblíž mám teď hodně k psaní.
Hana:
A když si tě teď poslouchám, napadá mě otázka: co je vlastně nejtěžší pustit?
Jana:
Přemýšlím… asi trpělivost. Aby se ty rány zahojily. Chce to čas. Určitě. Nedělat velké skoky. A hlavně – viděla jsem to u klientů, v týmech podpory ve vzdělávání, v centru zotavení, ale i u kamarádů – když se nám něco stane, chceme to hned změnit. Ale krizi, žal, bolest… to je potřeba odžít.
Když to vrátím zpátky k sobě, tak to nejlaskavější bylo dovolit si to tak, jak to se mnou žilo. Nikdo mě do ničeho netlačil. Často máme tendenci, když vidíme někoho v krizi, hned přijít s řešením.
Pozitivní psychologie, řešení, zdroje – pojďme něco dělat, pojďme to spravit. Ale někdy je nejdůležitější jen říct: jsem tady s tebou. A nechat to být.
Já jsem třeba čtyři měsíce jen ležela v posteli. A ta hlava si žila svými myšlenkami, než přišla změna. Nehnat to. Ani zotavení nejde hnát. A ani ho nejde dělat za druhého – vždycky se zotavuje člověk sám.
Monika:
Když mluvíš o „pustit to“ – jak to máš s kontrolou? Protože s tím puštěním se často pojí i potřeba kontrolovat, jestli jdu správně, jestli je to v pořádku.
Jana:
Tohle je hodně těžké. Nejblíž tomu má asi tvorba. V tvorbě vůbec nepřemýšlím, kdo jsem, co jsem. Všechno kreativní – tam vlastně ani žádná Jana neexistuje. Je tam jen energie.
Pak jsou samozřejmě naučené role – lektorka, reprezentace, nějaký rámec, který si člověk drží třeba i oblečením. Ale nejlíp je mi s opravdu blízkými lidmi, kde to můžu pustit úplně. Neřešit, kdo jsem, co jsem, co reprezentuju – prostě být.
Teď se ještě trochu kontroluju, ale když se pustím, tak jedeme. Máme to podobné. Učím se ale i rozlišovat – nebrat všechno do osobního života, neřešit práci pořád. To pro mě bylo ještě loni hodně těžké – pořád pracovat, síťovat.
I když… možná to pořád trochu dělám. Ve dvě ráno někoho potkám a už zvu na literární čtení.
Hana:
Ale přijde mi důležité to, co zaznělo – laskavost, soucit, ale i sdílení. Radost, kterou sdílíme s druhými, je posilující. Být sám se sebou, ale i s druhými.
Jana:
Smysluplné vztahy. Zdravé vztahy – to bych podtrhla třikrát. Nejednostranné. Aby se to doplňovalo. Jednou dávám já, jednou ty. Teď já poslouchám tebe, ty posloucháš mě.
Když se dívám zpětně, často jsem chtěla být oceňovaná. Tak jsem hodně dávala, dělala… a byly tam ty vzorce: když budu dost dělat, dostanu uznání, lásku. Ježišmarja.
Hana:
Vyváženost.
Blížíme se k závěru dnešního dílu. Co by podle vás mělo zaznít na konci?
Monika:
Mně přijde fascinující balanc. Rovnováha. A jednoduchost. Spoustu složitostí si vytváříme sami – postoji, předsudky, vzorci, přesvědčeními. Když se to odhodí a jde se jednodušší cestou, je to úleva.
Rovnováha mezi dáváním a přijímáním. Jako příliv a odliv. Všechno je to o rovnováze.
Hana:
Chceš ještě něco dodat?
Jana:
Ano. Zmínila jsem tady Daniela. Jednou nevyšel grant na divadlo. A on mi řekl krásnou větu: Nikdy nevíš, kterou mandalu domaluješ.
Takže je v pořádku rozjíždět projekty, pochybovat, padat na dno, pustit kontrolu. Nikdy nevíme, kde se nám to vrátí. A pak si tu mandalu jednou domalujeme.
To je za mě všechno. Děkujeme.
